Rok ďábla:

     S usednutím se na vás, z reproduktorů kolem, začnou vznášet barevné noty plovoucí si po sálu celou dobu, co budete omámeně hledět před sebe. Hledět na barevné mžiky a mizející, uhasínající hvězdičky. A o čem budete přemýšlet? Asi o tom, proč film ve své myšlence vypadá tak zkostnatěle. Asi jako koláž, jejímž vlepeným částem často chybí hlava, nebo nějaká ta noha. Škoda. Po filmu jsem si mohl k sobě říct akorát : „Tak co?”

     „Tak nic.” a bylo mi jedno jestli mi rozumí sám ďábel, nebo jevištní duchové.

     Na začátku příběh vlastně končí - Jaromír Nohavica díky přemíře pití odchází do proti-alkoholické léčebny, kde si ho všimne nizozemský dokumentarista Holman (Jan Prent), který v něm začne hledat zobrazení boha (stejně jako ho pomocí své kamery hledá i v jiných lidech). Za Jarkem dochází i jeho kamarád Karel Plíhal - asi nejpovedenější a nejpropracovanější postava snímku. Poté, co se Jarek dostane z léčebny, začne na Plíhalovo přání hrát s Čechomorem po koncertech. Tedy další oddělenou postavou je skupina Čechomor. Té scénář nedal moc významnou roli i když se ve filmu vyskytuje docela často. Byla spíš takovým křovím, aby na plátně Nohavica nebyl sám. Kapela má však na starosti asi nejzajímavější okamžik z celého filmu.

     Tím je scéna, kdy jsou členové Čechomoru na tiskové konferenci a jsou jim kladeny „Bleskové” otázky. Postupem času je jim jasné, že jsou tu jen proto, aby toho co nejvíce prozradili na Jarka. Spolu se skupinou se ale dozvídáme, že toho o Jarkovi vlastně moc nevíme, ač jsme s ním téměř neustále (i my jako jeho posluchači pouštějíc si ho na hudebních nosičích). Tento kuriózní fakt je však smutnou realitou dnešních dní. Smutnou o to více, že Jarek, jako veřejná osoba, toho o sobě prozrazuje hodně. I ty pitomé slipo-trenýrky se o něm máme možnost dozvědět, pokud nás On jen trochu zajímá. Ano, pokud náš zájem není povrchní a neptáme se proto, abychom se ptali.

     V Roku Ďábla není hybatelem děje čas, ale bohužel jedna jediná osoba, na níž, jak jsem již zmiňoval, si zřejmě Zelenka nechal nejvíce záležet. Onou osobou je postava Karla Plíhala. Nejen, že je hybatelem snímku, ale točí se kolem něj, asi nejpovedenější části filmu (protože scénám s Plíhalem nechybí kupodivu ani hlava, ani nohy). První povedený okamžik je vyhošťování z protialkoholické léčebny - na rozdíl od Jarka (a později Holmana) se mu tam totiž líbí a nikdy nechce dobrovolně odejít. Druhá sada povedených momentů začíná na Plíhalově fiktivním pohřbu, kde ve větvích stromu sleduje jak by vypadal pohřeb jeho samotného. U té příležitosti poznává kapelu Čechomor a následně přestává mluvit. Po všech možných průtazích z něho vypadnou ona zázračná slova, že chce aby Jarek hrál s Čechomorem. Kromě producenta, dirigenta a zpěváka Colemana to nikomu není proti vůli. Ten totiž ve stejné době chce, aby Čechomor spolupracoval s ním. Jarek je ovšem větší kredit.

     Než jsem na Rok Ďábla zašel, tak měl film největší předpoklady pro to, být dobrým. Jméno režiséra a scénáristy Zelenky zaručovalo neočekávanou (očekávaně dobrou) podívanou. K tomu se nabalili hvězda české hudební klasiky : Jaromír Nohavica a skupina Čechomor. V křesílku mě však čekalo zklamání. Téměř to samé scénáristické schéma co u „Mňága : Happy End”. Nic nového. Vtipy místy dobré, ale hodně jich prostě nedoznělo a zaniklo, což se dá říci o celém filmu. Myšlenky se navalovaly jedny přes druhé, snad aby se do filmu vešlo co nejvíc. Klasická Zelenkova MYSTIKA byla přítomna, ale vzhledem k nedodělanosti téměř všech myšlenek filmu mi přišly jako zbytečně vystřílené ostré náboje. Vystříhávalo se, vystříhávalo (hodně) a každá scéna byla pro něco důležitá. Kompromis často pomáhá, ale tady byl jednoduše pěstí na oko.

     Toto příběhové fiasko nedohnaly ani dobré záběry. Obrazy byly opravdu poutavé a nádherné (například František Černý na louce s obřím reproduktorem učící se hrát na elektrickou kytaru byl dokonalý). Zbylo mi tedy pouhé sledování obrazových sekvencí oproštěných od myšlenky, spojených dobrou, možná přímo vynikající hudbou.

     Ano, soundtrack z Roku Ďábla je opravdu dokonalý. Ať už staré Nohavicovi věci jako Mikymauz, „Voníš mi Deštěm” od Rotrové (text složil Nohavica), hřmějící emotivní Čechomorovské sekvence, nebo dokonalé splynutí obouch živlů v Nohavicových písničkách. Vytkl bych však přidání trapných citací z filmu a přidání Colemanovi skupiny Killing Joke, která se na soundtrack tohoto typu doopravdy nehodí.

Tomáš   

Filmový klub ČVUT




HomeO klubuProgramAktualityArchivRecenzeOdkazyKontaktFórum